V kmeni existovala přísná hierarchie, od nejvyšších náčelníků - rangatira až po otroky, kteří byli většinou válečnými zajatci z mezikmenových válek. Struktura hierarchie se mezi těmito póly lišila podle kmene. Také ženy měly v jednotlivých kmenech odlišné postavení. Každopádně mezi kmenovou "šlechtu" patřil kněz - tohunga, který, jak Maoři věřili, byl ve spojení s duchem světa skrze meditaci s bohy a který znal minulost a genealogii celého kmene. 

Ve vysoké úctě byli chováni tanečníci haka (válečný maorský tanec na zastrašení nepřítele), hudebníci a řezbáři - whakairo, jejichž um byl podle Maorů darem od bohů. Do svého díla pak vkládali část své duše. Tradičním materiálem bylo dřevo, ze kterého vyráběli sochy a sošky lidí a bohů. Zářivé oči dřevěných figur byly vykládané perletí z mušlí - paua. Kromě dřeva jsou Maorové známí svými výrobky z kostí a greenstone (nefrit), což je velmi tvdý zelený kámen. Z těch pak vyráběli šperky a lovecké náčiní (nože, sekerky, háčky na ryby..). 

Nebýt příchodu bělochů, mohli si Maorové na Zélandu žít velmi pokojně v souladu s přírodou, pro zpestření občas nějaká ta mezikmenová válka. Prvním bílým objevitelem Zélandu byl holandský mořeplavec Abel Tasman, který v roce 1642 obeplul Austrálii a pokračoval dále podél západního pobřeží Zélandu. Tento ostrov se však nejevil příliš přátelským, a tak poté, co po přistání bylo několik členů jeho posádky domorodci zabito (a jak praví zlí jazykové i snědeno), odrazil od ostrova a už se sem nikdy nevrátil.

 Následující století život na Zélandu pokračoval ve starých kolejích bez bílých vetřelců.  Až v roce 1769 připlul Brit James Cook se svojí lodí Endeavour přijít této záhadné zemi na kloub. Podle zápisu z plavby Tasmana, který poznal pouze západního pobřeží, mohl být Nový Zéland spojen východní částí s pověstným jižním kontinentem. Podle tehdejší kosmologie a jejího zákona rovnováhy musel existovat veliký světadíl na jižní polokouli jako protipól k Euroasii. Cook obeplul Severní i Jižní ostrov, navázal s Maory přátelské vztahy prohlásil zemi za majetek britské koruny a pokračoval dále do Austrálie.

Prvními dočasnými bílými osadníky Nového Zélandu byli námořníci, kteří zde téměř vyhubili tuleně, a velrybáři, kteří udělali to samé s velrybami. Oni také přivezli do života maorské společnosti nemoci, prostituci a svojí poptávkou po potetovaných hlavách náčelníků poražených kmenů přivodili nepokoj mezi maorskými kmeny. V roce 1814 první misionář, Samuel Marsden, přinesl na Zéland křesťanství. Překlad Bible byl vůbec prvním psaným textem v maorštině. Od počátku 19. století se na Zéland začali stěhovat první stálí obyvatelé z Británie, které Maorové nazývali a dodnes nazývají Pakeha.

K zabezpečení práv Británie byla mezi guvernérem Williamem Hobsonem, zastupujícím britskou korunu, a mezi 400 maorskými kmenovými náčelníky podepsána v roce 1840 Waitangi dohoda. Tento dokument královně zabezpečoval vládu nad Novým Zélandem, Maorům udělil britské občanství a zaručil jim právo zůstat na svém území, vlastnit půdu, lesy a lovit zvěř. Definice správy nad svými pozemky však byla v britském originále uvedena odlišně od maorského překladu a podle Maorů, kteří o spravedlivosti Waitangi dohody vedou spory dodnes, je velmi poškodila.