Fidži je osamělá skupina 320 ostrovů korálového nebo vulkanického původu v jihozápadní části Tichého oceánu.

Obyvatelé se dělí na dvě zcela odlišné etnické skupiny. Původními obyvateli jsou Melanésané. Fidži se v roce 1874 stalo britskou korunní kolonií a Britové začali z Indie přivážet tisíce Indů k práci na plantážích cukrové třtiny. Když Fidži získalo v roce 1970 nezávislost, politické strany se rozdělily na rasovém základě. To vyvolalo v zemi politickou nestabilitu. Rodilým Fidžijcům, kteří se živí především jako zemědělci a rybáři, patří cca 80 % půdy. Indové obsadili klíčová místa v politice a obchodu. Po několika demonstracích a převratech se politická situace uklidnila a stabilizovala.
Podnebí je tropické, horké a od listopadu do dubna deštivé. V letním období přicházejí ničivé cyklony. Poslední větrná smrštˇ začátkem roku 2004 smetla celý obydlený ostrůvek. V zimě, tedy od června do října je podnebí zdravé a velmi příjemné.

Při vyslovení jména Fidži si leckdo vzpomene na lidožrouty. Cannibal Islands byly ještě v 19. století pod tímto názvem zaznamenány v mnoha mapách světa. Nynější kartografové vrátili kanibalským ostrovům počestné jméno Fidži. Vzniklo nesprávným přepisem Viti, podle hlavního ostrova Viti Levu, který tak dal celému souostroví jméno. Kanibalismus, jak je známo, nebyl rozšířen jen na tomto souostroví, ale na všech melanéských ostrovech a na každém z těchto ostrovů měl jiný ráz. Pravdou je, že na Fidži byl kanibalismus provozován nejdéle, masově a zcela nepokrytě. Snad každý si položí otázku, proč zdejší obyvatelé jedli lidské maso. Bylo to z nedostatku jiného masa, vedly je k tomu náboženské rituály nebo jim maso prostě chutnalo? Podle historiků je nejpravděpodobnější ta poslední verze, ale sami Fidžijci věřili, že síla ze snědeného člověka se přenese do jejich těla. Za nejchutnější považovali místní lidé stehna, paže a srdce. Hlavy si na rozdíl od jiných národů nevážili, a tak připadla kněžím.
Fidžijci nikdy nejedli lidské maso v syrovém stavu. Jak se tedy připravovalo ? Nešťastníci byli nejprve zabiti. K tomu účelu sloužilo hned několik nástrojů. Nejčastěji se používalo rozražení lebky ozdobným kyjem (tento kyj je mimochodem vyobrazen na deseticentové minci). Potom byla těla rozčtvrcena, někdy zbavena kostí. Zabalená do banánových nebo palmových listů byla pak pečena na rozžhavených kamenech v otevřeném ohništi. Melanésané jedli přirozeně všechnu stravu rukama. Fidžijci se však lidského masa rukama nikdy nedotkli. Nabírali je na zvláštní, větší dřevěné vidličky, které vyráběli jen k tomuto účelu. Tyto vidličky byly jinak tabu a použít je k něčemu jinému byl smrtelný hřích. Všechny repliky nástrojů na zabíjení i jedení můžete dnes koupit všude na Fidži i s výkladem prodejce k čemu v minulosti sloužily. Ty, které byly skutečně používány, jsou vystaveny v etnografickém muzeu v Suvě. Lidské maso se nejedlo samotné, ale pro snadnější trávení a chuť byla přidávána zeleninová příloha, listy některých stromů nebo výrazné koření. Jedna z těchto rostlin mboro ndina stále nese ve svém latinském názvu označení anthropophagorum – lidojedská. Dodnes je nezbytnou součástí fidžijských jídel a mohu potvrdit, že je velmi chutná. Solanum anthropophagum mi totiž velmi připomínalo náš špenát.
Maso bělochů Fidžijcům nechutnalo. Mělo prý zvláštní nepříjemnou pachuť či pach. Proč tedy Fidžijci zabíjeli bezbranné trosečníky ? Plnili vůli bohů, kteří vládnou moři. Ti přece museli být na plavce velmi rozhněvaní, když jim zničili plavidlo. A věřící kanibalové jen dokonali, co rozhněvaní bohové započali. Proto pobíjeli a potom pojídali posádky ztroskotaných lodí.
V literatuře jsem se dočetla o náčelníkovi jménem Undre Undre, který za svůj život snědl 872 lidí. V tomto čísle se shodují všechny prameny. Rozdíl ovšem je v počítání obětí. V jedné knize se píše, že za každou oběť, kterou snědl, vhodil malý kamínek do zvláštní jámy. Druhý pramen uvádí, že za každého snědeného člověka nechal usadit jeden balvan za druhým, takže 872 balvanů se táhlo ve velké délce. Ať je to tak či onak, při představě, že tento náčelník snědl jednu menší vesnici, přejde mráz po zádech. Nemohu však nikoho odsuzovat, protože lidojedství patřilo na Fidži ke způsobu života. Když zemřel některý náčelník, šly dobrovolně na smrt všechny jeho ženy, které pak i s ním byly zkonzumovány. Věřily totiž, že budou žít po smrti nový život od stejného věku a zdraví, ve kterém zemřely. Proto velmi často odcházely na smrt starší lidé, aby v příštím životě nemuseli být vystaveni nemocem ve stáří.

Etnografické muzeum v Suvě. Několik druhů vidliček používaných výhradně k pojídání lidského masa.

Let  Auckland – Nadi

Naše cesta na ostrov Fidži začala na Aucklandském letišti. Letenky jsme si zakoupili na Novém Zélandu,

cena jedné letenky byla 585 NZD + 159 NZD letištní taxa

(1 NZD=17,- Kč).

Ubytování jsme se po prozkoumání několika nabídek místních cestovek a po pečlivém posouzeni ubytovacích zařízení proklamovaných na internetu rozhodli najit až na místě. Samozřejmě jsem již dopředu nasbírala nespočet informaci o tom, jak to na Fiji chodí, takže jsem dopředu věděla, že hlavně to přistání v Nadi a odbaveni nesmíme podlehnout nabídce zaměstnanců jednotlivých ubytovacích zařízení, kteří se nás budou snažit ubytovat, ale bohužel jejich služby budou tak o 30% dražší, než když se člověk ubytuje sám.

Odbaveni v Aucklandu proběhlo naprosto bez problémů, pouze nás opět rozčarovala odletová taxa 25 NZD, která se musí zaplatit dříve než opustíte půdu NZ. Musím podotknout, že tuhle taxu mají také na Fiji, a to 30 FJD. No co se dá dělat, peníze se musí z turistu ždímat, jak se dá.

Samozřejmě, jak jinak jsem po kontrole, kdy každý prochází detektory jestli nemá u sebe nějakou tu zbraň či něco nedovoleného začala pípat. Já prostě pípám všude. Asi mám v sobě nějaký čip od mimozemšťanů nebo já nevím. A to jsem dokonce sundala i opasek, aby to bylo OK.  No OK to sice nebylo, ale novozélandský imigrační se na mě jen usmál, naznačil ať upažím a projel mě osobním detektorem, po jehož kontrole jsem vyšla s čistým štítem.

Po odbavení jsme měli asi 1,5 hodiny času do odletu, což bylo úplně super, protože jsme byli zvyklí čekat na let i 8 a více hodin. Viz. přelet ČR – Londyn – Soul – Auckland.

Čas před nástupem do letadla jsme si krátili v místních Free Shopech.

Náš let číslo FJ 410 odlétal ve 14.00 hod. novozélandského času. Doba letu byla 3 hod. 5 minut a jelikož je také na Fiji vzhledem k NZ jiné časové pásmo, tak jsme v Nadi měli přistát v 16.00 hod. místního času. Letěli jsme Boeingem 737 fidžijské letecké společnosti Air Pacifik.

Letadýlko to bylo malé pouze pro 127 pasažérů a i přes tak malou kapacitu nebylo plně obsazené.

V podstatě letělo jen pár místních obyvatel, kteří se vraceli domů, my dva a velká skupina amerických občanů velmi vysokého důchodového věku.

Bylo užasné pozorovat ty starší lidi, jak kypí elánem, jsou oblečeni celí v riflovém a na hlavě mají šiltovky s logy Nového Zélandu, popřípadě s ptákem Kiwi.

Takže složení letadla super!

Také mě udivili  stevarti a stevardky fidžijské leteckéspolečnosti. Nikdy bych neřekla, že místní děvy patří mezi letušky. Co mě na první pohled zarazilo,ale musím říci, že mi to bylo příjemné, byly jejich kypré tvary. My Evropané jsme totiž zvyklí vidět letušky jako štíhlé mladé dívky v krásných uniformách. Tady byl tedy zásadní rozdíl, na kterém bylo nejlépe vidět, ze vlastně letíme na ostrov snů, kde je všeho hojnosti. Žádné kostýmy se zde nenosily, ale jen takové plážové pestrobarevné košile s velkými květy. Muži měli modré a ženy červené.

Obsluhovali nás v letadle myslím 2 stevarti a 3 stevartky, takže jsme si rozhodně během letu nemohli stěžovat na nedostatek pozornosti.  Během letu jsme dostali jedno teple jídlo. Na výběr byla buď ryba nebo kuře, takže jsme zvolili rybičku.

Byla výborná, obalená v takové strouhance nebo nevím přesně co to bylo, ale moc to chutnalo. K tomu ještě byl zeleninový salát, houska s máslem a dezert v podobě zákusku. No prostě výborné.

Ale co bylo naprosto překvapující, na co jsme nebyli absolutně připraveni, bylo servírování vína a roznášení jiných alkoholických nápojů. Ne,že bychom na to nebyli zvyklí z jiných letů, ale vzhledem k tomu, že jsme vždy letěli do různých destinaci velkými a přeplněnými letadly, kde bylo i 600 pasažérů, tak jsme byli zvyklí si o vše říkat i dvakrát a konkrétně vína každý dostal jen kapánek. Tento let byl naprosto odlišný.

Začalo to během podávání oběda a skončilo pár minut před přistáním. To o čem mluvím bylo servírování vína. Letuška k nám přišla s dotazem co si dáme. Říkáme trošku červeného vína na zapití jídla bychom si dali a Zdena ještě,ze by rád ochutnal něco typicky fidjijskeho. Bohuzel nápoje jako KAVA a jiné míchané drinky nebyly v nabídce, takže k červenému vínu dostal ještě pivo-Fiji. No, ale abych nezapomněla. Víno nám bylo naservírováno v asi 2 dcl kelímku, což bylo úplně neuvěřitelné, protože opravdu všude člověk dostane tak max. půl deci. Byli jsme tedy mile překvapeni a šetřili si vínečko, které bylo vskutku lahodné. Další překvapení ovšem nastalo, když jsme měli tak půlku vypitou a v tu ránu u nás byla usměvavá letuška a kelímky nám dolila. V ten moment jsme pochopili,ze sedíme v tom pravém letadle a letíme na ostrov snů. Po chvíli se podávala také káva, kterou jsme ani jeden z nás nepohrdl. Během pití kávičky jsme stačili také dopít naše kelímky s vínem a v ten okamžik u nás byla letuška s lahvičkou. To jsem se již tedy i já podívala na ni s nedůvěřivým pohledem, jestli si myslí, že to zvládnu. Letuska ale byla pohotová, podívala se na mě, na kávu a řekla, že k té kávě je to ideální a hbitě doplnila kelímek. V ten moment jsme pochopili,ze oni vlastně v tom letadle nemají prakticky komu nalévat, protože američtí  přátelé skoro vůbec nepili a když už ,tak kávičku a minerální vodu.

Byl tam sice jeden „stařík“, na kterém bylo vidět, že se nepřidal k většině a neustále procházel v uličce s párátkem v puse, ale to byl jen ojedinělý případ.

V tom letadle se ty letušky prostě nudily a my dva se Zdeňou jsme byli pro ně takové  malé rozptýlení. Na závěr, chvíli před přistáním jsme ještě dostali pivečko Gold-Fiji.

Pivo musím říci, je zde dobré, všechny mají asi 4,6% a nepřijdou člověku tak hutné jako ty naše české. Já s otevřením pivečka chvíli vyčkávala, ale Zdeňa, který ho otevřel dřív dostal ještě jedno, to aby mu to vystačilo. Prostě personál letadla měl určitě za úkol nás naladit na tu správnou notu, aby se nám na Fiji líbilo. Musím říci, že se nám to líbilo.

Po vystoupení z letadla nás přivítali místní domorodci, kteří zpívali a hráli na kytary. Neuvěritelné! Také jsem si dodala odvahy a pochopila proč se o nás v letadle tak starali a jako jediná šla k té zpívající skupině, která mou přítomností byla velice polichocena. Vyzvali mě, ať jdu úplně k nim a alespoň na chvíli se oddám těm krásným tónům.

Všemu přihlížející Zdeňa také vše zdokumentovat, takže

jednou budu mít opravdu na co vzpomínat.

Odbaveni s imigračními úředníky také proběhlo velice rychle a do pasu jsme dostali víza na 4 měsíce.

  ......pokračování příště